Náhled shrnutí
Stoicismus: Cesta k vnitřní svobodě a síle – Praktický průvodce
Čau, kámo! Dneska se pustíme do něčeho, co zní možná trochu "filozoficky", ale věř mi, je to naprosto praktický a může ti to fakt změnit život. Mluvím o stoicismu. Ne o nějakým suchým poučování, ale o tom, jak tu starou moudrost vlastně žít. Víš, jak se dneska všude válíme v informacích, stresu a pocitu, že nám něco utíká? Stoicismus nabízí super návod, jak si najít vnitřní klid a být prostě v pohodě, ať se děje, co se děje. A klíčem jsou takzvaná "aktivní duchovní cvičení", o kterých mluvil jeden francouzský filozof, Pierre Hadot. Tyhle cvičení, co mají kořeny u Epiktéta, jsou jako posilovna pro duši. Pomáhají nám stát se lepší verzí sebe sama a přiblížit se k tomu ideálu moudrého člověka.
Úvod: Filozofie jako styl života, ne jenom knížky
Víš, ten stoicismus odjakživa zdůrazňoval takovou tu věc, které říkali avtarkie. Zní to složitě, ale v podstatě to znamená, že jsi takovej svůj vlastní pán, vnitřně svobodnej a nezávislej. Jakože nepotřebuješ nic vnějšího, abys byl v pohodě. Pierre Hadot, když studoval tyhle starý texty, viděl, že to je vlastně univerzální cíl. Ale ruku na srdce, kdo z nás občas nespadne do pasti, že se nechá ovládat vnějšíma věcma, náladama, touhama, a tím pádem se vzdálí od toho, kdo vlastně doopravdy je? No, právě tyhle starý moudrosti nám říkaly, že to jde řešit. A jak? Tím, že si z filozofie udělají denní praxi. Ty "duchovní cvičení" pro ně nebyly jen nějaký rituály, ale způsob, jak se "vrátit k sobě", zbavit se toho pocitu odcizení, co způsobuje ta naše neustálá honička a touhy. Stoikové prostě věřili, že filozofie není něco, co si jenom přečteš a zapamatuješ. Je to způsob, jak žít. Epiktét to trefně popsal, že někteří jenom mluví o "umění žít jako člověk", ale sami tak nežijou. Sýkora (Seneca) to přirovnal k tomu, když se z lásky k moudrosti stane jenom láska k slovíčkům. A Musonius Rufus varoval před "sofisty", co se "nafukují teoriema", a před "zkaženými a měkkými" filozofy, jejichž teorie "pohltí celý život". Epiktét si taky stěžoval na ty, co nezvládají to, co se naučili, a spokojí se s analýzou nějakých argumentů. Pro ně byla filozofie prostě trénink. Trénink, jak žít jinak a vidět svět z novýho úhlu. Tyhle cvičení měly za cíl posílit a zevnitř zakořenit to, co jsme si intelektuálně pochopili o stoických pravidlech. Aby člověk dokázal čelit jakýmkoliv problémům – od drobných naschválů až po fakt velký průšvihy – s naprostým klidem. A ten klid nebyl ze sobeckosti, ale z pochopení, jak těžký je pomáhat ostatním, když se sám topíš ve vlastních problémech. Stoicismus ti prostě postaví pevnej základ na tý vrtkavý půdě života, takže se s těma nevyhnutelnýma těžkostma líp popereš. A naopak, když získáš tu sílu a stabilitu, staneš se víc "přítomným" ve světě a líp připravenej pomoct těm, co to potřebujou.
Hlavní myšlenky: Tři pilíře stoické praxe
Pierre Hadot rozlišil několik typů těch duchovních cvičení. Patří sem třeba ranní a večerní reflexe, kdy si člověk naplánuje den nebo zhodnotí ten uplynulý, a přemýšlí, jestli se držel stoických principů. Pak je tu slavný premeditatio malorum – praxe předvídání neštěstí a přemýšlení, jak jim čelit s grácií a silou, s vědomím, že jsou to věci "lhostejné" (indiferentní), tedy mimo naši přímou kontrolu, a proto vlastně ani nejsou zlem. Ale Hadot klade zvláštní důraz na "aktivní" stoická cvičení, která nazývá "praktická cvičení určená k formování návyků". Zmínil stručně tři z nich: sebeovládání, plnění povinností a lhostejnost k lhostejným věcem. Tyhle tři typy aktivních cvičení se ukázaly jako perfektní shoda se třemi oblastmi praxe, které vytyčil Epiktét a které jsou ve stoické tradici známé jako "tři disciplíny". Podle Hadota, Epiktét, "největší autorita ve stoicismu za dob Marka Aurelia", poukázal na tři sféry, kde věci "závisí na nás", a vycházel přitom ze slavného rozdělení z první knihy "Encheiridionu": "Některé věci závisí na nás, jiné nikoliv." Podle Epiktéta "to, co závisí na nás, jsou naše hodnotové soudy, podněty k jednání, touhy, averze – zkrátka všechno, co je naše věc." Jak píše Hadot, "to, co závisí na nás, jsou činy naší vlastní duše, protože v jejich volbě jsme svobodní." A z těchhle činů duše některé souvisí s oblastí úsudku a souhlasu, jiné s oblastí touhy a konečně třetí s oblastí podnětů k jednání. Takže z Hadotových aktivních cvičení sebeovládání patří do sféry tužeb, plnění povinností do sféry jednání a lhostejnost k lhostejným věcem k správnému použití úsudku a souhlasu.
Sebeovládání (Enkrateia)
K dosažení sebeovládání je podle Hadota nutné radikálně omezit své touhy a aspirace a omezit je výhradně na morální ctnost – jedinou věc, která "závisí na nás". Podobně naše averze (to, čemu se chceme vyhnout) by měly být omezeny na morální zlo. Cokoliv mimo tyto dvě sféry je mimo naši kontrolu a znepokojovat se tím je ztráta času. Starověké zdroje k pochopení sebeovládání dodávají další detaily. Diogenés Laertios popisuje Zenóna z Kitionu jako vzor sebeovládání a avtarkie (soběstačnosti), o které jsme mluvili. Zenón byl známý svou "úsporností, spokojeností s chudobou [a] odstupem ve společenském chování". Epigram od Zenodota nazval Zenóna "vynálezcem soběstačnosti" (avtarkie), který se vzdal bohatství a založil školu, jež se stala "matkou nebojácné svobody". A. A. Long poznamenává, že Zenón žil na veřejnosti, ale projevoval lhostejnost k běžně přijímaným znakům úspěchu a hluboké uspokojení z toho, co by jiní nazvali asketismem. Long píše, že enkrateia (sebeovládání) není totéž co ataraxie (neotřesitelný stav mysli), ale přesto "všechny tři helénistické školy postulují ideál klidu, jehož dosažení je nezbytnou podmínkou pro racionální kontrolu nad svými touhami". Zatímco u Zenóna se zdálo, že důraz byl kladen na odmítání materiálních statků, existuje mnoho věcí v životě, které bychom mohli chtít, ale které si nekoupíš za peníze. Hadot popisuje takové "žádané věci, jako je bohatství a zdraví", jako nezávislé na nás, a proto schopné učinit lidi zbytečně nešťastnými, když v životě chybí. Zdraví sice může záviset na ekonomickém statusu, ale i lidé s nejdražším zdravotním pojištěním onemocní, a to někdy bez zjevného důvodu. Někdy si sám přeju klid a ticho, abych si mohl číst knihu. Nic to nestojí, ale přesto je to touha, ke které jsem občas zbytečně připoutaný. Další osobní příklad: přál bych si, aby se mé dítě chovalo určitým způsobem, například s úctou a respektem k milované mamince. Opět, není to materiální statek, ale je to touha, a ta mě staví do moci pětiletého dítěte, které, ač je v mnoha ohledech okouzlující, ne vždy – nebo vlastně nikdy – nedává mé touhy na první místo. Místo abychom šli odzadu a odečítali od typické, nestoické představy o tom, co je v životě "nutné" nebo prostě žádoucí – peníze, zdraví, status, romantické vztahy, tichá místnost, neobyčejně poslušné dítě – musíme to všechno zahodit a začít od toho nejnutnějšího, a pak k tomu přidávat. Morální ctnost je vše, po čem bychom měli toužit, pokud chceme dosáhnout sebeovládání. Na druhé straně, morálnímu zlu bychom se měli snažit vyhnout. Je to těžké? Ano. Vyžaduje to nadlidské schopnosti? Pravděpodobně. Long skutečně poznamenal, že podobně jako moderní antropologie považuje zájmy a potřeby lidí za "do značné míry sociální konstrukty", byl důraz helénistických filozofií na asketismus a sebeodříkání "výzvou vstoupit do alternativního světa a získat nové 'já'". Proto popisuje stoicismus a další sekty jako "paradoxní" v původním etymologickém smyslu slova, tedy "neodpovídající obecně
Plnění povinností (Kathekonta)
Plnění povinností se od dvou dalších aktivních cvičení liší tím, že v konečném důsledku závisí na jiných lidech. Je důležité pamatovat na rozlišení mezi tím, co závisí na nás, a co ne, a uznat, že při plnění svých povinností vůči druhým kontrolujeme svůj morální záměr. Výsledek našich snah – jak budou vnímány, zda se zlepší naše vztahy s druhou osobou, zda se zvýší její očekávání do budoucna – to není v naší moci. Začátečníci ve stoicismu se někdy diví sociálnímu prvku této filozofie a domnívají se, že spočívá v potlačování emocí a ústupu ze světa, aby se minimalizovalo utrpení. Takový přístup by nám však neumožnil žít v souladu s naší povahou, která je povahou rozumného člověka, jenž má závazky v závislosti na roli, kterou hraje: občana, přítele, rodiče, manžela. Jak psal Marek Aurelius: > „Jsme totiž stvořeni pro spolupráci, podobně jako nohy, ruce, víčka, řady horních a dolních zubů. Jednat proti sobě navzájem znamená jednat proti přírodě; a jednat proti sobě navzájem znamená dráždit se a odvracet se.“ Sýkora (Seneca) zase říká: > „Žádná škola se nepyšní větší laskavostí a jemností; žádná nemá větší lásku k lidstvu nebo není více oddána obecnému blahu. Cíl, který si stanovuje, je být užitečný, pomáhat druhým a starat se nejen o sebe, ale o všechny dohromady a o každého člověka jednotlivě.“ Hadot píše: > „Aby stoikové našli základ pro tuto teorii 'povinností', vracejí se ke své fundamentální intuici: k instinktivnímu, prvotnímu souhlasu živé bytosti se sebou samou, který vyjadřuje nejhlubší vůli přírody. Živé bytosti mají vrozenou tendenci zachovat sebe samy a odpuzovat to, co ohrožuje jejich integritu. Když se objeví lidský rozum, přirozený instinkt se stává reflexivním, zdůvodněným výběrem: něco je vybíráno, protože odpovídá přirozeným tendencím, jako je láska k životu a dětem, nebo láska k svým soukmenovcům, založená na instinktu sociálnosti.“ Tři disciplíny – touha, jednání a souhlas – se protínají, jak bude dále diskutováno. Odmítnutí vlastních tužeb nebo povznesení se nad ně může být prospěšné při plnění povinností vůči druhým. Pokud jsme příliš pohlceni sebou a soustředěni na dosažení toho, co chceme, brání nám to v etickém růstu. Pokud trávíme všechen čas v kanceláři v naději na výhodné povýšení, pravděpodobně nebudeme schopni pomoci příteli. Pokud cestujeme po světě a odškrtáváme si položky ze svého seznamu přání, můžeme zmeškat telefonát od nemocného rodiče. Citáty z „Encheiridionu“ pro plnění povinností: „Jsi herec v dramatu, které bude takové, jaké si vybere autor: krátké, pokud chce, aby bylo krátké, a dlouhé, pokud chce, aby bylo dlouhé. Chce-li, abys hrál roli žebráka, hraj ji s veškerým svým uměním; a stejně tak, jestliže hraješ chromého, úředníka nebo soukromého občana. Neboť je tvou věcí zahrát ti přidělenou roli co nejlépe; ale vybrat si tuto roli je věcí jiného.“ (17) „Odpovídající činy jsou v celku měřeny našimi sociálními vztahy… 'Můj bratr se ke mně chová nespravedlivě.' Dobře, udržuj vztahy, které s ním máš, nedívej se
Lhostejnost k lhostejným věcem
Toto cvičení se nejvíce opírá o naši schopnost racionality a nejuzeji souvisí se stoickým topos logiky. Hadot popisuje logiku jako „mistrovství vnitřního diskurzu“. Pozorným pozorováním tohoto vnitřního dialogu můžeme zjistit, zda je naše logika chybná, a tudíž vedoucí k emocionálním poruchám. Podstata tohoto cvičení spočívá právě v tom, co Marek Aurelius popsal v 11.16 „Hovoru k sobě“: > „Jedna duše nachází v sobě sílu žít naprosto šťastný život, pokud můžeme zůstat lhostejní k lhostejným věcem.“ Hadot popisuje toto cvičení jako „vnitřní“, na rozdíl od sebeovládání a plnění povinností, které jsou více orientované na vnější svět. Je užitečné, když diskutujeme o logice a v rozšířeném smyslu o moudrosti, zvážit tento prakticky nedosažitelný, ale přesto poučný ideál – stoického mudrce. Hadot cituje francouzského filozofa Bernarda Groethuysena, který zdůrazňuje vztah mudrce ke kosmu: > „Vědomí, které má o světě, je pro mudrce něčím zvláštním. Pouze mudrc má neustále na paměti celý obraz, nikdy nezapomíná na svět, myslí a jedná ve vztahu ke kosmu… Mudrc je součástí světa, je kosmický. Nedovoluje si být rozptylován světem ani se odtrhávat od kosmického celku… Obraz mudrce a představa o světě tvoří, řekněme, nerozlučitelné jednoty.“ Když se přeorientujete, pochopíte, že Vesmír je obrovský, není to „představení pro jednoho člověka“ a obsahuje nekonečné množství pohybujících se částí, mezi kterými bychom měli „být bezvýznamní“ – to je Hadotovo vysvětlení konceptu „indiferentů“ (lhostejných věcí) ve stoicismu. Lhostejnost k lhostejným věcem neznamená emocionální uzavření se před vším, co může způsobit bolest, a v důsledku toho vést malý, izolovaný život. Naopak, prostřednictvím logické analýzy našeho vnitřního diskurzu v kontextu tohoto obrovského pozadí se přibližujeme k našemu ideálu – mudrci, jehož život je poznamenán ataraxií a avtarkií. Spolu s rozšířeným pohledem na prostředí, ve kterém žijeme, lhostejnost k lhostejným věcem přispívá k propracovanému soustředění na jedinou věc, která není lhostejná: náš morální záměr. Hadot zdůrazňuje, že to „nutí lidi měnit sebe samé a svůj postoj ke světu“. Existuje určitý průnik mezi tímto cvičením a sebeovládáním, protože se soustředíme pouze na to, co můžeme ovládat a co je důležité, abychom dosáhli větší soběstačnosti. Lhostejnost k lhostejným věcem se také kombinuje s plněním povinností; protože se soustředíme na to, co můžeme v tomto životě vykonat, můžeme obrátit svůj pohled na druhé a tam vidět příležitosti k projevení naší ctnosti – a praxe lhostejnosti k lhostejným věcem znamená, že nás výsledek našich pokusů pomoci druhým neodradí. Citáty z „Encheiridionu“ pro lhostejnost k lhostejným věcem: „Tedy odstraň svou averzi od všeho, co není v naší moci, a přenes ji na to, co je v rozporu s přírodou mezi tím, co je v naší moci.“ (2.2) „Nesnaž se, aby se vše dělo tak, jak chceš, ale přej si, aby se vše dělo tak, jak se děje, a pak budeš mít klidný a šťastný život.“ (8) „Cvič se tedy od samého začátku v tom, abys
