Summio

Kniha

Od klišé k archetypu

V knize „Od klišé k archetypu“ Marshall McLuhan zkoumá, jak se ve věku elektroniky staré vzorce znovu objevují, a propojuje média, kulturu a literaturu.

20 min čtení

Dostupné v jazycích

Náhled shrnutí

Od klišé k archetypu: Jak vidět svět novým pohledem s McLuhanem

Hoj všichni! Představte si, že je to už nějakých šest let, co Marshall McLuhan vydal svou hodně vlivnou knihu "Understanding Media: The Extensions of Man". Jo, ten týpek, co v podstatě předpověděl, jak internet změní svět? No, on se tím nenechal zastavit. Vzal svoje úžasný nápady o médiích a smíchal je s láskou k literatuře, a tak vznikl další skvost: "From Cliché to Archetype". Tahle kniha je jako tajný dekodér pro pochopení toho, jak funguje kultura, umění a dokonce i naše každodenní myšlení, zvlášť v tom našem hyperpropojeném, elektronickém světě. McLuhan přichází s takovou divokou myšlenkou: "V éře elektronického vyhledávání je celý fenomenální vesmír zároveň vrakovištěm i muzeem." Docela síla, co? Chce tím říct, že díky všem těm informacím a médiím, co máme na dosah ruky, všechno působí zároveň starě i nově. Můžeme okamžitě sáhnout do minulosti (to muzeum) a vytvořit z toho něco nového, ale taky to znamená, že jsme neustále bombardováni věcmi, co působí, jako by byly právě vyhrabány a převařeny (to vrakoviště). Je to takový neustálý ping-pong mezi tím zprofanovaným a nadčasovým, mezi klišé a archetypem. V podstatě říká, že klišé – ty otřepané fráze, nápady nebo obrazy – nejsou jenom únavné a neoriginální. Kdepak. McLuhan tvrdí, že jsou to ve skutečnosti super důležité klíče k pochopení toho, jak věci fungují. Jsou to takové stavební kameny naší kultury a když se na ně podíváme novýma očima, jako umělec, můžete vidět něco úžasného. Můžete vidět, jak souvisí s hlubšími, fundamentálnějšími vzorci – s archetypy. Zamyslete se. Kolikrát jste slyšeli frázi nebo viděli obraz, který vám přijde naprosto povědomý, skoro příliš povědomý? McLuhan by řekl: "Přesně! O to jde!" Říká nám, abychom těmto věcem věnovali pozornost, protože skrývají tajemství k pochopení nejen umění a literatury, ale celé atmosféry nějaké éry, zvlášť modernismu. Zkoumá díla literárních velikánů jako James Joyce, T.S. Eliot, W.B. Yeats a Ezra Pound, a dokonce i ty mysl ohýbající věci z "Teatru absurdity" od Ionesca. Ukazuje, jak jejich slovní hříčky, podivné narace, celý jejich přístup k tvorbě umění, jsou hluboce propojeny s těmito koncepty klišé a archetypu. Ale tohle není typická literární analýza. McLuhan nemluví jen o metaforách a přirovnáních nějakým zaprášeným způsobem. Vědomě drtí dohromady technologie, kulturu a umění. Říká, že nápady klišé a archetypu nejsou jen o slovech na stránce. Objevují se všude – v tom, jak navrhujeme věci, jak budujeme naše společnosti, jak komunikujeme skrze nová média. Neslovní svět je plný těchto vzorců stejně jako náš jazyk. Takže, jaký je hlavní poznatek? McLuhan nám dává nový způsob, jak se dívat na svět. Nabádá nás, abychom viděli opakující se vzorce, abychom pochopili, jak se staré stává novým, a jak se zdánlivě obyčejné a naduživané může stát zdrojem hlubokého vhledu. Jde o to si uvědomit, že kultura je obrovská, neustále probíhající konverzace, kde je každý nápad, každý příběh, každý obraz, neustále reinterpretován a znovu prožíván.

Klišé: Víc než jen otřepané

Dobře, když McLuhan mluví o klišé, nemyslí tím jen laciné flirtovací hlášky nebo otřepaná rčení jako "myslet mimo krabici" (ironické, já vím). Mluví o jakékoli myšlence, obraze, formě nebo vzorci, který se stal tak známým, tak zakořeněným v našem kolektivním vědomí, že je téměř neviditelný. Je to jako šum v pozadí. Už to vlastně ani nevnímáme, protože to prostě je. Myslete na běžné symboly, opakující se dějové struktury ve filmech, nebo dokonce určité způsoby organizace informací. To všechno jsou potenciální klišé. Klíčovou součástí McLuhanova argumentu je, že tato klišé, právě proto, že jsou tak známá, jsou neuvěřitelně silná. Představují jakési sdílené porozumění, kulturní zkratku. Byly vyzkoušeny a ověřeny, opakovaně použity a absorbovány, do té míry, že hluboce rezonují, i když si to nemusíme vědomě uvědomovat. Jsou to sedimenty nesčetných minulých zkušeností a interpretací. Naznačuje, že umělci a kreativní myslitelé jsou obzvláště dobří v zapojování se do klišé. Proč? Protože se dokážou podívat na něco, co všichni ostatní berou jako samozřejmost, a vidět to nově. Dokážou odstranit známé prvky, odhalit podkladovou strukturu a použít ji v novém kontextu. Tento akt nového vidění dává klišé potenciál stát se něčím víc. Zamyslete se, kolik umělců použilo tradiční náboženské obrazy zcela světským nebo dokonce subverzivním způsobem. Samotný obraz je klišé, ale způsob, jakým je znovu použit, mu dává nový život a význam. McLuhan nás nabádá k přijetí této umělecké perspektivy. Místo zavrhování klišé jako lenivých nebo neoriginálních, chce, abychom je viděli jako úrodnou půdu pro porozumění. Jsou to suroviny naší kultury, ozvěny minulých inovací, které mohou zažehnout budoucí. To se také váže k jeho myšlenkám o médiích. V elektronickém věku, kde jsou informace všude a neustále přehrávány, remixovány a reinterpretovány, se klišé stávají ještě prominentnějšími. Jsou to prvky, které se snadno vyhledávají, snadno sdílejí a snadno rozpoznávají. Tvoří spojovací tkáň naší obrovské, propojené informační sítě.

Archetyp: Nadčasový vzorec

Teď si promluvme o archetypech. Pokud jsou klišé známé formy, se kterými se denně setkáváme, archetypy jsou ty hlubší, podkladové vzorce nebo univerzální symboly, které tato klišé často představují. Myslete na koncept archetypů Carla Junga – Hrdina, Matka, Šprýmař. McLuhan pracuje s podobnou myšlenkou, ale více ji ukotvuje ve způsobu, jakým prožíváme a zpracováváme informace skrze média a kulturu. Archetyp je v McLuhanově pojetí fundamentální, často nevědomý model nebo vzorec, který je základem lidské zkušenosti a vyjádření. Jsou to nadčasové struktury, které rezonují napříč různými kulturami a historickými obdobími. Jsou to plány, které klišé často ztělesňují nebo na ně odkazují, někdy nedokonale nebo v degradované formě. Například příběh hrdiny, který překonává obrovské překážky, je archetyp. Mnoho různých klišé může tento archetyp v konkrétních příbězích reprezentovat: neochotný hrdina, vyvolený, bojovník s temnou minulostí. Klišé je specifické narativní balení; archetyp je podkladové lidské drama boje, odvahy a transformace. McLuhan tvrdí, že v naší současné éře, s neustálým tokem informací, vidíme fascinující souhru mezi klišé a archetypy. Stará klišé mohou být oživená, když se dotknou silného archetypu. Naopak, archetypy mohou být zastřeny vrstvami opotřebovaných klišé. Používá literární příklady k ilustraci. Složitá slovní hra a aluze v díle Jamese Joyceho často hrají jak s běžnými klišé, tak s hlubšími archetypálními strukturami. Joyce může vzít běžnou frázi (klišé) a pokroutit ji, čímž odhalí její spojení s mnohem starším, univerzálnějším vzorcem (archetypem). Podle McLuhana je to způsob, jak literatura může nabídnout hluboké vhledy do lidské kondice. Pochopení archetypů nám pomáhá vidět trvalá témata a vzorce v lidském vyprávění a kultuře. Jsou to opakující se motivy, které promlouvají k našemu sdílenému lidství. Když klišé úspěšně naváže na archetyp, získá moc, která přesahuje jeho vlastní známost. Spojuje nás s něčím prastarým a univerzálním.

Elektronický věk: Vrakoviště a muzeum se srážejí

Tady se McLuhanova mediální teorie opravdu dostává do hry. Viděl nástup elektronických médií – televize, rádia a toho, co se nakonec stalo internetem – jako fundamentálně měnící způsob, jakým prožíváme informace a kulturu. Jeho slavný citát: "V éře elektronického vyhledávání je celý fenomenální vesmír zároveň vrakovištěm i muzeem" dokonale vystihuje tuto transformaci. Na jedné straně máme muzeum. Elektronické vyhledávání znamená, že můžeme okamžitě přistupovat k obrovským archivům informací, umění a historie. Můžeme se vracet do minulosti, studovat různé kultury a vyhledat cokoliv, co se chceme naučit. Je to jako mít v kapse největší muzeum světa, neustále dostupné. Na druhé straně máme vrakoviště. Ohromný objem informací, neustálý proud nového (i starého) obsahu znamená, že hodně z toho působí jako jednorázové, převařené nebo fragmentované. Je to směsice kousků a střípků, často postrádající kontext nebo hloubku. Jsme bombardováni daty, memy, útržky zpráv a zábavou, které mohou působit ohromujícím a povrchním dojmem. McLuhan tvrdí, že tyto dva aspekty – kurátorovaný archiv (muzeum) a chaotická hromada (vrakoviště) – nejsou oddělené, ale koexistují a neustále interagují v elektronickém věku. Můžeme se dívat na high-definition reprodukci renesančního obrazu (muzeum) na obrazovce našeho smartphonu a zároveň procházet feedem kočičích videí a zpráv o nejnovějších událostech (vrakoviště). Toto prostředí je neuvěřitelně úrodnou půdou pro souhru klišé a archetypů. Klišé se snadno vyhledávají a šíří prostřednictvím elektronických médií. Šíří se jako lavina, protože jsou okamžitě rozpoznatelné. Myslete na virální memy nebo chytlavé fráze – jsou to ultimátní elektronická klišé. Zároveň tato snadno dostupná klišé mohou sloužit jako vstupní body k hlubším archetypálním významům. Jednoduchý mem může navázat na univerzální lidskou emoci nebo zkušenost, čímž propojí pomíjivé klišé s nadčasovým archetypem. Naopak, neustálá expozice klišé může někdy zastřít nebo zředit archetypální sílu, kterou kdysi mohla mít. McLuhanův bod je, že musíme tuto dynamiku pochopit. Elektronický věk nám nejen předkládá více informací; fundamentálně mění naše vnímání a náš vztah ke kultuře. Vytváří prostředí, kde je minulost vždy přítomná, kde se známé neustále přehrává a kde výzvou je najít smysl uprostřed hluku.

Modernismus a umělecké oko

McLuhan používá moderní literaturu jako prvotřídní příklad toho, jak se umělci potýkají s klišé a archetypy. Modernismus, zhruba od konce 19. do poloviny 20. století, byl obdobím obrovského uměleckého experimentování a převratu. Umělci zpochybňovali tradiční formy, zkoumali nové způsoby reprezentace reality a často se zapojovali do komplexnosti moderního světa. Zdůrazňuje autory jako James Joyce, T.S. Eliot a Ezra Pound. Tito autoři byli mistry v používání jazyka složitými způsoby. McLuhan naznačuje, že jejich práce jsou svědectvím o síle pochopení klišé a archetypů. Například Joyceovo použití slovních hříček a aluzí není jen pro chytrost; často jde o odhalení více vrstev významu, spojení každodenního jazyka (klišé) s hlubšími, často klasickými nebo mytologickými, rezonancemi (archetypy). Zvažte Eliotovu "Pustou zemi", báseň prodchnutou fragmentací, aluzemi a pocitem kulturního úpadku. McLuhan by to viděl jako zkoumání moderních klišé (rozpad tradičních hodnot, pocit prázdnoty) na pozadí starověkých mýtů a archetypů (Rybařící král, legenda o Grálu). Síla básně spočívá v tomto napětí mezi současnou malátností a trvalými archetypálními vzorci. Dokonce i "Teatr absurdity" Eugena Ionesca, známý svými nesmyslnými dialogy a ponurými zobrazeními lidské existence, zapadá do McLuhanova rámce. Opakující se, nesmyslné konverzace v jeho hrách lze vidět jako odraz moderních klišé komunikace, které zdůrazňují hlubokou existenciální prázdnotu – archetyp odcizení. McLuhanův argument je, že tito modernisté, vědomě či nevědomě, chápali mechaniku klišé a archetypu. Uvědomovali si, že známé formy a fráze jejich doby obsahují klíče k hlubším kulturním a psychologickým stavům. Manipulací těchto klišé dokázali odhalit podkladové archetypy a mocnými novými způsoby komentovat moderní stav. V podstatě říká, že k tomu, abychom plně pochopili modernismus, musíme se na něj dívat skrze optiku klišé a archetypu. Nejde jen o styl nebo téma; jde o to, jak umělci používali samotné stavební kameny kultury – opakované formy a myšlenky – k vytvoření něčeho nového a smysluplného. Naučili nás dívat se na známé kritickým, uměleckým okem, najít univerzální v konkrétním a nadčasové v pomíjivém.

Mimo jazyk: Klišé a archetyp ve světě

Jedním z nejzajímavějších aspektů McLuhanova přístupu v "Od klišé k archetypu" je jeho naléhání, že tyto koncepty nejsou omezeny pouze na literaturu nebo jazyk. Tvrdí, že klišé a archetypy mají hmatatelné protějšky ve světě mimo jazyk. Zde opravdu vyniká jeho pohled zaměřený na média. Myslete na vizuální klišé. Určité grafické prvky, běžné reklamní tropy, nebo dokonce architektonické styly se mohou stát klišé. Jsou okamžitě rozpoznatelné, často opakované a slouží jako forma kulturní zkratky. Konkrétní fasáda budovy se může stát klišé pro "staré evropské město", nebo specifický způsob zobrazení přínosu produktu v reklamě může být vizuálním klišé. Tato vizuální klišé mohou také navázat na hlubší archetypy. Například archetyp "svatyně" nebo "domova" může být reprezentován různými vizuálními klišé v různých kontextech – útulný krb, specifický typ domu, přívětivá grafická ikona. Klišé je specifická vizuální manifestace, zatímco archetyp je podkladový koncept bezpečí a sounáležitosti. McLuhan rozšiřuje toto na technologie a samotná média. Struktura určitého typu mediálního rozhraní se může stát klišé. Myslete na evoluci domovské obrazovky smartphonu nebo rozložení webových stránek. Tyto formy se stávají známými a očekávanými. Zabývá se také širšími kulturními vzorci. Společenské rituály, běžné způsoby organizace akcí nebo dokonce politické sdělení se mohou silně opírat o klišé a archetypy. Opakované gesta politika, známá struktura sváteční oslavy, běžné tropy ve zpravodajství – to vše jsou příklady, kde lze McLuhanovy koncepty aplikovat. Jeho bod je, že technologie a kultura jsou hluboce propojeny. Způsob, jakým navrhujeme naše technologie, způsob, jakým je používáme, a způsob, jakým formují naši komunikaci, to vše zahrnuje tyto vzorce klišé a archetypu. Elektronická média, která studoval – rádio, televize – nebyla jen neutrálními kanály; měla své vlastní struktury, své vlastní formy, které se staly známými (klišé) a navazovaly na hlubší lidské potřeby a způsoby vnímání (archetypy). Toto širší uplatnění je klíčové pro pochopení McLuhanovy geniality. Nebyl jen literárním kritikem nebo mediálním teoretikem; byl kulturním analytikem, který viděl spojení všude. Věřil, že pochopením toho, jak klišé a archetypy fungují v jazyce, literatuře a médiích, můžeme získat hlubší porozumění světu kolem nás – světu stále více zprostředkovanému a nasycenému opakujícími se vzorci.