Summio

Video YouTube

Knihy proti BRAIN ROTU (knihy, po kterých se zaručeně budete cítit chytřejší)

Cítíte mozkovou mlhu? Toto je váš průvodce knihami, které vás z ní vytrhnou a díky nimž se budete cítit chytřejší, inspirovanější a propojenější.

17 min čtení

Dostupné v jazycích

Náhled shrnutí

Boj s mozkovou hnilobou: Knihy, díky kterým se budete cítit chytřejší a živější

Čau všichni! V poslední době to na sobě pociťuju. Ten těžký, malátný pocit, ta mentální mlha, která dělá všechno trochu… kašovitým. Víte, o čem mluvím, že? Mozková hniloba. Je to jako by se můj mozek marinoval v internetovém bahně a upřímně, vést prostou konverzaci je někdy jako Hérkulův úkol. Pokud přikyvujete, rozhodně nejste sami. Tohle není žádná vzácná nemoc; je to jako běžný vedlejší efekt moderního života a já jsem hledal způsoby, jak se toho zbavit. Tohle nebude žádná super uhlazená, divadelní prezentace. Berte to spíš jako upřímný, odhalený rozhovor o pár knihách, které mi vážně pomohly cítit se chytřejší, inspirovaly mě, nebo prostě podaly příběh způsobem, který mi úplně vyrazil dech. Znáte ty knihy, které vám prostě zůstanou, ty, které vás na chvíli paralyzují, protože jsou tak silné? Tyhle miluju sdílet. Takže pokud jste taky v zákopech mozkové hniloby, doufám, že vám některá z těchto doporučení pomůže se z toho taky vyhrabat. Jsem tam s vámi, bojuju s touhle chronickou závislostí na telefonu a přetížením internetem.

Filozofie chůze od Fredericka Grosse

Kniha, která pro mě skutečně odstartovala celou tuhle cestu „bojujme s mozkovou hnilobou“, byla „Filozofie chůze“ od Fredericka Grosse. Musím být upřímná, obvykle se filozofii vyhýbám. Mám tendenci mít pocit, že nejsem dostatečně inteligentní, abych se do těch složitých myšlenek opravdu ponořila. Je to trochu sebepodceňování, ale takhle se někdy cítím. Takže když se objeví filozofie, často trochu vypnu. Ale tahle kniha je jiná. Je napsaná tak přístupným, laickým jazykem. Rozebírá filozofické koncepty na zvládnutelné kousky a propojuje je s něčím tak jednoduchým a univerzálním, jako je chůze. Gros se dívá na různé myslitele a historické postavy – lidi jako Gándhí, Nietzsche a Thoreau – a zkoumá jejich jedinečné vztahy s chůzí. Pro některé to bylo o vytvoření rutiny, způsob, jak si vyčistit hlavu a podpořit kreativitu. Pro jiné to byla duchovní praxe, způsob, jak se spojit s přírodou a sami se sebou. Kniha se zabývá i poutěmi, jak chůze může spojovat lidi a vést je ke společnému cíli. Není to jen o chůzi, i když. Jde o širší myšlenku bytí venku, pěstování spojení s přírodou a o to, jak neuvěřitelně inspirativní to může být pro naše mysli, těla a duše. A to pro mě bylo velmi důležité, protože chůzi opravdu miluju. Je to jeden z mých oblíbených koníčků, hned vedle čtení a skládání puzzle. Chodím každý den a cítím se tak šťastná, že mám prostor a čas to dělat. Potřebuju být venku. Tahle kniha se opravdu váže k celému rozhovoru o mozkové hnilobě – potřeba odpojit se od technologie a prostě, víte, „dotknout se trávy“. Vážně, jděte ven, nadechněte se slunce, otevřete okno. Dělá to obrovský rozdíl. Chápu, že to nemusí být pro každého. Je to přece jen filozofický text a některé myšlenky jsou dost povznesené. Ale pokud vás zajímají filozofové nebo pokud si chcete vytvořit lepší rutiny, myslím, že v téhle knize najdete spoustu kouzla a užitečnosti. Je to jedna z těch knih, které vám zůstanou, o kterých přemýšlíte dlouho po dočtení. Vlastně lituju, že jsem se své kopie zbavila; ráda bych si ji znovu přečetla.

Pozorovatelný vesmír od Heather McCalden

Další na řadě je „Pozorovatelný vesmír“ od Heather McCalden. Poprvé jsem ji četla loni a upřímně, zpočátku jsem nebyla úplně nadšená. Měla jsem pocit, že se snaží být něčím, čím není. Ale rozhodla jsem se ji znovu vzít do ruky asi v polovině roku a tehdy se stalo kouzlo. Nakonec se mi opravdu líbila. Tato kniha je fragmentární pamětí McCalden, která je multidisciplinární umělkyně, a tu uměleckou citlivost v jejím psaní naprosto cítíte. Jádro knihy se točí kolem jejích rodičů, kteří oba zemřeli na AIDS. Neměla s nimi moc velký vztah, takže se snaží poskládat jejich příběh z fragmentárních online informací, potýká se stigmatem kolem AIDS v té době a zkoumá světy, které byly často drženy v tajnosti. Během 80. a 90. let, zejména s epidemií AIDS, panovalo tolik tajemství a neochoty sdílet. McCalden se snaží zrekonstruovat historii, která se zdá být odhodlaná zůstat skrytá. Fascinovalo mě, jak spojuje svůj osobní příběh s širším konceptem virality. Zkoumá, proč se AIDS stal tak děsivým, částečně kvůli tomu, jak rychle se šířil a kolik lidí bylo diagnostikováno – samotná viralita nemoci. Poté to brilantně propojuje s moderní internetovou kulturou a naší současnou posedlostí virem. Samotné slovo se nám tak vrylo do podvědomí, nemyslíte? Kniha je plná niche odkazů, virálních momentů z historie, virálních videí a představení technologií, které dláždily cestu našemu současnému virálnímu světu. Kvůli ní jsem si musela tolik věcí vygooglit! I když mě více memoir-like části tolik neoslovily, její zkoumání virality a toho, jak jsme ji integrovali do našich každodenních životů, mi přišlo neuvěřitelně pronikavé. Určitě jsem se díky ní cítila o něco chytřejší a přiznám se, že nošení téhle knihy s sebou mě dělalo docela cool.

Johanka z Arcu vlastními slovy, přepsala Régine Pernoud

Další je tahle opravdu zajímavá knížečka, o které si myslím, že o ní nemluvím dost, ale naprosto jsem si užila její čtení: „Johanka z Arcu vlastními slovy“. Je to v podstatě přerámování příběhu Johanky z Arcu, sestavené z přepisů jejího soudu. Ano, ta Johanka z Arcu, historická ikona, která byla nakonec odsouzena k smrti. Jaká postava! Je takovým pilířem historie, a zejména ženské historie. Někdy se ty starověké historické texty mohou zdát nepřístupné nebo odrazující, ale tahle kniha je fantastický způsob, jak se spojit s historií. Je to tenká knížečka, jen přepis jejího soudu, a pokud máte rádi true crime – což, buďme upřímní, je obrovský online fenomén, kterého se rozhodně účastním – tak vám to přijde poutavé. Je to prostě… dobré. Je to malé, pravděpodobně to přečtete za den a já to považuji za neuvěřitelně inspirativní.

Bouřkové období od Fernandy Melchor

Dobře, teď k beletrii, která mnou opravdu otřásla a inspirovala celé tohle video. První byla „Filozofie chůze“ a druhá je „Bouřkové období“ od Fernandy Melchior. Když přemýšlím o knihách, které mě úplně vtáhly do svého světa, tahle mi přijde na mysl. Tohle je temná kniha. Vážně, velmi temná kniha. Už jsem ji zmínila při rozebírání znepokojivých čtení, ale opravdu věřím, že způsob, jakým je napsaná, má obrovskou hodnotu. Stále živě si pamatuji svět, který vytvořila, ten, ve kterém jsem během čtení žila. Příběh se odehrává v malé mexické vesnici, kde je nalezena mrtvá čarodějnice. Hned na začátku se s ní setkáte a vyprávění se odvíjí z pohledů různých lidí, kteří ji znali, interagovali s ní, nebo se jí možná i báli – lidí, jejichž životy s ní nějak souvisely. Je to hluboké zkoumání násilí, ostrakizace a způsobů, jakými zacházíme s lidmi, kteří jsou jiní. Když přemýšlíte o dynamice online komunit a o tom, jak se s lidmi na internetu zachází, tato kniha nabízí drsnou, často děsivou meditaci o lidském chování. Četla jsem i jiná díla od Melchor, jako „This Is Not Miami“, což byla skvělá sbírka povídek, ale ne moje nejoblíbenější od ní. „Bouřkové období“ se však zdá být monumentálním úspěchem v podání příběhu. Cítíte každou emoci, každý záblesk hrůzy a zoufalství. Psaní je tak silné a opravdu mě přimělo ocenit dovednost překladatele, protože originál byl ve španělštině. Je to příběh, který hovoří o nejhorších stránkách lidí, a zanechal obrovský dopad na komunity Bookstagram, BookTube a BookTok po nějakou dobu. I když je to pár let staré, je to tak cenné čtení s hlubokým psaním. Vtipný příběh o téhle knize: Neměla jsem tušení, co se stalo s mým výtiskem. Na baru jsem potkala chlapa – někoho, kdo kdysi bydlel u kamaráda – a po letech, co jsem ho neviděla, ke mně přišel a řekl: „Mimochodem, pořád mám tvoji knížku.“ Řekla jsem: „Jakou knížku?“ Řekl: „Hurricane.“ A uvědomila jsem si, že myslí „Bouřkové období“. Přemýšlela jsem, kam se poděla! Zeptal se, jestli ji chci zpátky, a já mu řekla: „Ne, ne, prosím, je celá tvoje. Užij si ji.“ Byla to taková úleva, konečně vědět, co se s ní stalo.

Zapadat k Betlému od Joan Didion

Po „Bouřkovém období“ jsem si znovu přečetla „Zapadat k Betlému“ od Joan Didion. Četla jsem ji už dávno a moc si nepamatovala, ale její opětovné přečtení letos mě uvrhlo do jakési spirály. A vlastně vím proč. Cítila jsem intenzivní nostalgii po životě, který jsem nikdy nevedla, po době, kdy si lidé nechávali vzkazy, telefonovali si a scházeli se bez úzkosti ze sociálních médií. Zdálo se mi to jako doba, kdy lidé měli individualističtější způsob myšlení, i když vím, že to není úplně pravda a nové nápady se teď rozhodně rodí. Ale byl tam hmatatelný pocit vzrušení, pocit vycházejících nových nápadů. Tato kniha se dotkla něčeho, co jsem dlouho necítila. Myslím, že si ji můžete vzít do ruky kdykoli ve svém životě a spojit se alespoň s jedním z lidí, o kterých Didion píše. Milovala jsem ji a zanechala ve mně neuvěřitelný smutek, což si myslím, že je dobrá věc. Musíme ty emoce prožívat.