Náhled shrnutí
Edmond Malone: Muž, který zachránil Shakespearova slova
Ahoj! Přemýšleli jste někdy nad tím, kdo vlastně stojí za tím, že si dnes můžeme číst Shakespeara co nejvěrněji tomu, co zanechal samotný Bard? Je to docela důležité, že? Mluvíme o hrách a básních, které formovaly literaturu po staletí. Tak se připoutejte, protože se ponoříme hluboko do života a díla chlápka jménem Edmond Malone, vážně oddaného učence z konce 18. století. Kniha Petera Martina, „Edmond Malone, Shakespearean Scholar“, je v podstatě první moderní, celovečerní biografií, která opravdu vrhá světlo na tohoto muže a jeho neuvěřitelné příspěvky. Nebyl to jen nějaký zaprášený akademik; byl klíčovou postavou intelektuální elity své doby a jeho práce na Shakespearovi je naprosto zásadní. Představte si svět, kde Shakespearovy hry byly trochu chaos, s všemožnými protichůdnými verzemi, chybami a vyloženými výmysly, které se potulovaly kolem. To je zhruba to, do čeho se Malone pustil. Viděl, že texty nejsou tak spolehlivé, jak by měly být, a učinil ze svého poslání probrat se tím chaosem. Byl jako literární detektiv, pečlivě lovil staré rukopisy, porovnával různé edice a používal svůj ostrý intelekt k tomu, aby zjistil, co je autentické a co ne. Jeho cíl? Poskytnout nám co nejpřesnější, nejautoritativnější verze Shakespearových děl. Tato kniha není jen suchá akademická rozprava; maluje živý obraz Malona jako člověka, který žil ve fascinujícím období historie. Stýkal se s nejjasnějšími mozky své doby, účastnil se diskuzí o politice, literatuře a společnosti. Ale co ho skutečně odlišuje, je jeho neochvějné odhodlání vůči Shakespearovi. Věnoval se tomu desetiletí, často na úkor jiných zájmů, poháněn hlubokým respektem k dramatikovi a vírou, že jeho slova si zaslouží být zachována a prezentována s integritou. Proč by vás měl zajímat učenec starý 200 let a jeho práce na starých hrách? Protože Malonův příběh je mistrovskou lekcí v oddanosti, kritickém myšlení a síle pečlivé vědecké práce. Jeho metody a vášeň měly dopad, který je cítit dodnes. V podstatě stanovil standard pro to, jak přistupujeme k literární kritice a textové analýze. Bez něj by naše porozumění Shakespearovi, a možná i to, jak přistupujeme k zachování jakéhokoli historického textu, bylo výrazně jiné – a pravděpodobně mnohem chudší. Tento souhrn rozebere Malonův život, jeho hlavní vědecké úspěchy, kontext, ve kterém pracoval, a proč je jeho odkaz tak důležitý. Podíváme se, jak se vypořádal s ošemetnými textovými problémy, jak se pohyboval v sociální a intelektuální krajině gruzínské Anglie a jaké lekce si můžeme z jeho života vzít pro naše vlastní úsilí, ať už v akademii, podnikání, nebo jen při snaze porozumět světu kolem nás. Připravte se na setkání s mužem, který nám v mnoha ohledech dal Shakespeara, kterého známe a milujeme.
Život a doba gruzínského intelektuála
Edmond Malone se nenarodil do světa zaprášených knih, i když se tam nakonec ocitl. Pocházel z poměrně zámožné irské rodiny, narodil se v Dublinu v roce 1741. Jeho otec byl soudce, takže měl pevný základ ve vzdělání a společnosti. Studoval na Trinity College Dublin a poté se vyučil právníkem, což, víte, je dobrý začátek pro rozvoj analytických dovedností. Ale právo nebylo jeho skutečným povoláním. Zdědil dost peněz, aby mohl pohodlně žít, aniž by musel pracovat v tradičním zaměstnání, což, přiznejme si, je sen mnoha z nás! Tato finanční svoboda byla klíčová. Umožnila mu přestěhovat se do Londýna v roce 1777 a věnovat se své skutečné vášni: vědecké práci. Londýn tehdy byl to místo pro intelektuály. Pulzoval nápady, literárními salony, kavárnami a živou publikační scénou. Malone se stal pevnou součástí tohoto světa. Nebyl jen poustevník; přátelil se s některými největšími jmény tehdejší doby – spisovateli jako Edmund Burke (slavný státník a filozof), Joshua Reynolds (uznávaný malíř) a George Steevens, další významný shakespearovský učenec, který se zpočátku stal jakýmsi rivalem a poté spolupracovníkem. Být součástí tohoto elitního intelektuálního kruhu znamenalo, že Malone byl neustále vystaven různým pohledům a debatám. Nebyl jen pasivním příjemcem; aktivně se účastnil. Toto prostředí pravděpodobně zdokonalilo jeho dovednosti kritického myšlení a dalo mu širší perspektivu, která formovala jeho specializovanou práci. Je to jako být na neustálém mistrovském kurzu, obklopen brilantními mozky. Byl také zapojen do některých politických kruhů, což mu poskytlo jedinečný vhled do mechanismů moci a vlivu, což mohlo subtilně ovlivnit jeho chápání historického kontextu. Jeho skutečnou obsesí, věcí, která definovala jeho odkaz, však byl Shakespeare. Ještě předtím, než se přestěhoval do Londýna, Malone již rozvíjel zájem o dramatika. Ale právě v Londýně, s přístupem do knihoven, archivů a společností dalších učenců, jeho shakespearovská studia skutečně vzlétla. Shakespeara viděl nejen jako literárního génia, ale jako historickou postavu, jejíž život a dílo potřebovaly pečlivé, na důkazech založené zkoumání. To byl odklon od romantičtějších nebo spekulativnějších přístupů, které byly v té době běžné. Malonův život nebyl bez výzev, samozřejmě. Čelil skepsi, profesním rivalitám (zejména zpočátku se Steevensem) a samotné obtížnosti úkolu, který si sám stanovil. Ale měl neuvěřitelnou houževnatost. Věřil v důležitost stanovení faktické přesnosti v literární historii, principu, který se v jiných oborech během osvícenství prosazoval. V mnoha ohledech byl průkopníkem moderních vědeckých metod aplikovaných na literaturu. Jeho pohodlná finanční situace mu umožnila luxus času a zdrojů, ale byla to jeho vnitřní motivace a přísná disciplína, která skutečně poháněla jeho průlomovou práci. Žil relativně dlouhý život na tehdejší dobu, zemřel v roce 1812. Do té doby si upevnil svou pověst jako jedna z předních autorit na Shakespeara. Jeho oddanost přesnosti, metodický přístup a
Velký detektiv Shakespearova textu
Tak co přesně Edmond Malone udělal, co bylo tak průlomové? No, představte si Shakespearovy hry jako obrovskou, starověkou skládačku s chybějícími kousky, s některými kousky, které nesedí, a dokonce i s několika falešnými kousky hozenými dovnitř. To byl stav textů, když se Malone opravdu pustil do práce. Před ním existovaly různé edice Shakespearových her, ale často byly plné chyb. Některé z těchto chyb pocházely z původního procesu tisku (tehdy neměli kontrolu pravopisu, lidi!), některé od herců, kteří na jevišti prováděli změny, a bohužel, některé od lidí, kteří texty z vlastních důvodů úmyslně měnili. Malonovou hlavní misí bylo vytvořit autoritativní edice. To znamenalo vrátit se k původním zdrojům, jak jen to bylo lidsky možné. Byl posedlý ranými tištěnými verzemi Shakespearových her – kvarty (menší, levnější knihy tištěné během Shakespearova života a krátce po něm) a První Folio (velká, souborná edice vydaná po jeho smrti). Trávil celé věky v knihovnách, prohrabával se těmito vzácnými a křehkými dokumenty. Porovnával různé kopie téže kvarty a hledal rozdíly. Proč? Protože i mezi ranými tisky mohly existovat jemné rozdíly, které by naznačovaly opravu nebo změnu provedenou během tiskové série. Jeho nejznámější a pravděpodobně nejvlivnější prací byla jeho „Attempt to Ascertain the Order in Which Shakespeare Wrote His Plays“ (Pokus o určení pořadí, v jakém Shakespeare napsal své hry), publikovaná v roce 1778, a později jeho monumentální „The Plays and the Poems of William Shakespeare“ (Hry a básně Williama Shakespeara) publikovaná v roce 1790. „Attempt“ byl brilantní detektivní prací. Malone použil kombinaci vnitřních důkazů (jako jsou odkazy na historické události nebo současné postavy ve hrách) a vnějších důkazů (jako jsou záznamy o představeních her nebo zmínky v současných dokumentech), aby se pokusil zjistit chronologické pořadí Shakespearova psaní. Nebylo to jen akademické cvičení; pochopení pořadí, v jakém byly hry napsány, mohlo vrhnout světlo na Shakespearův vývoj jako spisovatele, jeho měnící se styly a jeho zapojení do problémů své doby. Ale Malone se nezastavil jen u toho. Byl neuvěřitelně důkladný. Prohrabával se historickými záznamy, matričními knihami, právními dokumenty a osobními dopisy, aby ověřil detaily o Shakespearově životě. Chtěl oddělit fakta od mýtů a legend, které se kolem Barda nashromáždily. Například existovaly všemožné fantazijní příběhy o Shakespearově raném životě nebo jeho údajných interakcích s historickými postavami. Malone aplikoval přísný, skeptický přístup a před přijetím jakéhokoli tvrzení vyžadoval důkaz. Jednou z klíčových věcí, na které se Malone zaměřil, bylo identifikování a oprava „interpolací“ – pasáží, které do her přidal někdo jiný než Shakespeare. Byl obzvláště kritický k některým editorům, kteří si s texty brali příliš mnoho svobod. Věřil, že úkolem editora není Shakespeara vylepšovat, ale prezentovat jeho dílo co nejvěrněji. To byl revoluční nápad v době, kdy editoři často viděli sami sebe jako
Intelektuální kruh: Více než jen knihy
Edmond Malone nebyl poustevník. Ani náhodou! Byl to dobře propojený muž, který se pohyboval v nejvlivnějších sociálních a intelektuálních kruzích pozdně osmnáctého století v Londýně a Dublinu. Nebyla to jen vedlejší záliba; jeho ponoření se do tohoto světa hluboce formovalo jeho práci i život. Představte si to takhle: v dnešním světě můžete mít svou práci, ale také chodíte na konference, propojujete se na LinkedInu, účastníte se oborových akcí a možná máte i podcast nebo blog, kde sdílíte nápady. Malonovým ekvivalentem byla gruzínská intelektuální scéna. Byl součástí elity. Jeho rodinné zázemí mu dalo přístup a jeho vlastní intelekt a zájmy ho tam udržely. Byl členem prestižních klubů, jako bylo Dilettanti Society (což zní honosně, a bylo – věnováno studiu starořeckého a římského umění a architektury) a Literary Club, založeného sirem Joshuou Reynoldsem, který počítal mezi své členy takové osobnosti jako Samuel Johnson (ano, ten Dr. Johnson, sestavovatel slavného slovníku). To nebyly jen místa pro prázdné tlachání. Byly to centra intelektuálního kvasu. Diskuze se pohybovaly od nejnovějšího politického vývoje (Anglie procházela bouřlivými časy s americkou revolucí a později francouzskou revolucí) po umělecké teorie, filozofické debaty a samozřejmě literaturu. Malone, se svou ostrou myslí a rostoucí pověstí shakespearovského učence, byl ceněným účastníkem. Mohl nabídnout vhled nejen do literatury, ale i do právních záležitostí (vzhledem k jeho zázemí) a historického kontextu. Jeho přátelství byla obzvláště důležitá. Jeho vztah s Edmundem Burkem, renomovaným politickým myslitelem, je toho skvělým příkladem. Burke byl vznešená postava a jeho vhled do politiky, historie a lidské povahy by Malonovi poskytl širší rámec pro pochopení historických období, o nichž Shakespeare psal. Podobně jeho spojení s umělci jako Reynolds pravděpodobně zdokonalilo jeho estetické cítění a jeho porozumění patronátu a tvůrčímu procesu. Pak tu byl George Steevens. Zpočátku byl Steevens hlavním rivalem. Již publikoval edici Shakespeara a byl velmi ochranitelský vůči své práci. Malonův preciznější, na důkazech založený přístup zpochybnil Steevensův redakční rozhodnutí. Jejich rané interakce byly napjaté, poznamenané ostrými kritikami a veřejnými neshodami. Postupem času se však jejich rivalita vyvinula. Uznali silné stránky toho druhého a Steevens nakonec s Malonem spolupracoval a přispěl k jeho edici Shakespeara. Tato dynamika je skvělým příkladem toho, jak intelektuální šermování, i když je kontroverzní, může posunout vědeckou práci vpřed. Ukazuje, že konkurence může někdy vést k nejlepším výsledkům, nutí jednotlivce zdokonalovat své argumenty a prohlubovat své výzkumy. Malonovo zapojení do tohoto intelektuálního prostředí také znamenalo, že si byl vědom širších myšlenkových proudů během osvícenství. Byla to éra, která zdůrazňovala rozum, empirické důkazy a skepsi vůči pověrám a neopodstatněné tradici. Malonův přístup k Shakespearovi – vyžadování důkazů, zpochybňování
Boj s ošemetnými Shakespearovskými texty: Malonovy metody
Dobře, pojďme se podívat na to, jak přesně Malone svou práci dělal. Nejenže četl Shakespeara; rozebíral samotnou strukturu textů. Byla to úmorná práce, vyžadující směs historických znalostí, literární intuice a téměř obsesivní pozornosti k detailům. Jeho hlavním bojištěm byly rané tištěné verze Shakespearových děl: kvarty a folia. Nebyly to neposkvrněné rukopisy předané přímo Bardem. Byly to knihy tištěné v 16. a 17. století a přinášely s sebou celou řadu potenciálních problémů. Malone tuto složitost chápal lépe než většina. 1. Hon na kvarty: Shakespearovy hry byly často nejprve vydávány v relativně levných, menších knihách zvaných kvarty. Malone věděl, že některé kvarty byly tištěny z Shakespearových vlastních papírů nebo scénářů (oficiální kopie používaná v divadle), zatímco jiné byly založeny na méně spolehlivých zdrojích, jako jsou vzpomínky herců (často nazývané „špatné kvarty“). Jeho úkolem bylo zjistit, které je které. Porovnával různé edice téže kvarty a hledal rozdíly ve spellingu, interpunkci a formulacích. Někdy mohl tiskař udělat chybu nebo korektor se ji mohl pokusit opravit. Malone tyto změny pečlivě sledoval. Například argumentoval, že kvarta A „Hamleta“ byla „špatná“ verze, pravděpodobně sestavená z paměti, zatímco kvarta B byla autoritativnější text, možná bližší Shakespearově originálu. Používal lingvistické důkazy – vzorce řeči, slovní zásobu a gramatiku – k podpoře svých tvrzení o autenticitě a původu různých textů. 2. Faktor Folia: Po Shakespearově smrti sestavili jeho kolegové v roce 1623 První Folio. Byl to obrovský podnik a obrovská služba literatuře, protože zachovala mnoho her, které by jinak mohly být ztraceny. Folio však také nebylo dokonalé. Mělo své vlastní chyby, opomenutí a nekonzistence, pravděpodobně vyplývající z tiskového procesu a zdrojů, které kompilátoři používali. Malone považoval Folio za klíčového svědka, ale ne za neomylného. Porovnával čtení ve Folio s těmi nalezenými v dřívějších kvartách a snažil se určit, které čtení bylo pravděpodobně Shakespearovo. Zvláště se zajímal o pochopení proč mohly být provedeny určité změny. Šlo o problém cenzury? Divadelní adaptaci? Nebo jen tiskovou chybu? 3. Umění datování her: Jednou z Malonových nejznámějších metodologických inovací byl jeho pokus o chronologické datování her. Nehádal. Shromažďoval důkazy: Vnější důkazy: Záznamy o představeních, zmínky v současných dopisech nebo denících, odkazy v jiných publikovaných dílech. Pokud byla hra zmíněna v dokumentu z roku 1598, musela být napsána před rokem 1598 nebo během něj. Vnitřní důkazy: Aluze ve hře na historické události, politické situace nebo současné postavy. Například hra odkazující na kampaň hraběte z Essexe v Irsku pravděpodobně pochází z doby kolem tohoto datumu. Zkoumal také stylistické změny v Shakespearově jazyce, metru a vývoji postav v průběhu času. Důkazy z kvart/folií: Pořadí, v jakém byly hry publikovány, mohlo také poskytnout vodítka. Kombinací těchto různých typů důkazů Malone vytvořil věrohodnou
Odkaz: Proč na Malonovi stále záleží
Dobře, takže jsme mluvili o Malonově životě, jeho kamarádech v intelektuálním kruhu a jeho super podrobných metodách. Ale proč je tento chlapík, tento gruzínský učenec, stále někdo, o kom bychom měli mluvit? Jaký je jeho trvalý dopad? Je větší, než si možná myslíte. 1. Základy moderních shakespearovských studií: Toto je ta velká věc. Malonova práce v podstatě položila základy pro prakticky veškerou shakespearovskou vědu, která následovala. Před Malonem bylo porozumění Shakespearovi trochu jako navigace v mlhavém bažinatém terénu. Existovaly růz
