Summio

Kniha

Nic nechci. Proč jsme přestali rozumět svým touhám a radovat se ze života na cestě za cílem

Kniha Julie Pirumové je průvodcem světem vlastních tužeb, který pomáhá pochopit, proč k nim ztrácíme přístup a jak si znovu osvojit chuť do života.

21 min čtení

Dostupné v jazycích

Náhled shrnutí

Nic nechci. Proč jsme přestali rozumět tomu, co chceme, a radovat se ze života na cestě za cílem

Čau! Poslouchej, je tu jedna věc, která se zdá být známá skoro každému. Máš pocit, že máš všechno: střechu nad hlavou, práci, kamarády, nebo aspoň základní věci k přežití. A přesto uvnitř cítíš prázdnotu, viď? Nebo máš pocit, že jsi v nekonečném závodě, ale podle cizích pravidel, ženeš se někam, aniž bys tušil kam nebo proč. Znáš ty fráze: „Nevím, co chci“, „Musím něco změnit, ale nevím co“, „Všechno mám, ale proč nejsem šťastný?“ Obvykle si myslíme, že problém je v nás: jsem líný, nemám pevnou vůli, nebo jsem prostě „špatný“. Ale ve skutečnosti za těmito otázkami často nestojí nedostatek motivace nebo vnitřních „baterií“. To je naše psychika, která se chytře chrání. Před čím? Před bolestí, možným neúspěchem, odmítnutím, kdybychom to zkusili a neuspěli. Zkrátka, před vším, co by nás mohlo zranit. A tady vstupuje na scénu Yulia Pirumova. Je to praktická psychoterapeutka a, upřímně řečeno, skvělá psy-blogerka. Má taky bestseller, knihu „Křehcí lidé“. A teď napsala další knihu, která je takovým průvodcem po naší vnitřní krajině tužeb. Zkoumá, proč naše psychika vůbec mohla zablokovat tak jednoduchý mechanismus, jako je „chtít“. A hlavně – jak znovu začít směřovat k tomu, co opravdu chceme. Po přečtení této knihy, jak slibuje autorka, budete schopni: Přestat se bičovat za lenost, slabost nebo pocit, že jste „jiní“. Ano, to neustálé pocit viny, že něco neděláte nebo děláte špatně, otravuje život. Naučit se odlišit své skutečné touhy od různých neurotických náhražek. Víte, když si myslíte, že chcete drahé auto, ale ve skutečnosti toužíte po uznání nebo bezpečí. Seznámit se s mnoha praktikami, které pomohou „rozmrazit“ ty zablokované touhy. Je to jako roztavit led uvnitř sebe. A hlavně – obnovit kontakt sami se sebou, s tím, co je pro vás skutečně důležité. Vrátit si sebe sama, chcete-li. Pojďme se podívat hlouběji, co je tam tak zajímavého a důležitého.

Rozebíráme, odkud to pramení: Proč ztrácíme touhu

Představte si, že vaše touhy jsou jako vnitřní kompas. Měl by vám ukazovat směr, kam jít, co vás dělá šťastnými. Ale co se stane, když je ten kompas rozbitý nebo ukazuje na všechny strany? Začneme bloudit, ztrácet se, cítit se ztraceni. Yulia Pirumova skvěle vysvětluje, že ztráta touhy není žádná nemoc ani vada. Je to nejčastěji výsledek životní zkušenosti. Od dětství nás učí být „dobří“, „správní“, plnit očekávání. Rodiče, učitelé, společnost – všichni nám předávají své představy o tom, co je úspěch, štěstí, správný život. A postupně začínáme žít podle těchto cizích scénářů. Naše vlastní touhy jdou na druhou kolej, stávají se tichými, sotva slyšitelnými. Další příčina – strach. Strach z neúspěchu: „A co když to zkusím a nepovede se mi to? Všichni se mi budou smát a já se budu cítit jako naprostý idiot.“ Strach z úspěchu: „A co když se mi to povede? To je taková zodpovědnost! Všichni budou čekat ještě víc a já to nezvládnu.“ Strach z odmítnutí: „A co když ukážu svou pravou tvář, se svými touhami, a nepřijmou mě? Radši budu jako všichni ostatní.“ Všechny tyto strachy jako betonová zeď obklopí naše skutečné aspirace. Psychika je úžasná věc. Je stvořena k tomu, aby nás chránila. A když cítí potenciální hrozbu (bolest, zklamání, odmítnutí), může „zmrazit“ samotnou touhu, aby se této hrozbě vyhnula. Je to jako když se silně spálíte, a pak se bojíte přiblížit k horké plotně, i když je vypnutá. Zpočátku to bylo nutné pro přežití, ale pak se začnete vyhýbat i bezpečným situacím. Vzniká začarovaný kruh: nevíme, co chceme, proto nejednáme. Nečinnost plodí pocit viny a nespokojenosti. To posiluje strachy a nejistotu, což ještě více blokuje touhy. Vyjít z tohoto kruhu bývá velmi obtížné, ale zcela reálné.

Co jsou „skutečné“ touhy a jak je odlišit od „falešných“?

Tady začíná to nejzajímavější. Často si pleteme naše skutečné touhy s těmi, které nám byly vnuceny. Jak to pochopit? Skutečné touhy: Vycházejí zevnitř. Není to to, co byste „měli“ chtít, ale to, co skutečně rezonuje ve vaší duši. Může to být něco jednoduchého: naučit se hrát na kytaru, jet do hor, strávit večer s blízkými, přečíst zajímavou knihu. Přinášejí energii. Když myslíte na skutečnou touhu, cítíte příval sil, předvídání, radost. I když cesta k ní bude obtížná, samotná myšlenka vás inspiruje. Souvisí s vašimi hodnotami. Skutečné touhy obvykle odpovídají tomu, co je pro vás v životě skutečně důležité (rodina, kreativita, seberozvoj, pomoc druhým atd.). Nevyžadují souhlas ostatních. Nemusíte nikomu dokazovat, že vaše touha je „správná“ nebo „cool“. Chcete ji pro sebe. Neurotické náhražky (iluze tužeb): Jsou vnucené zvenčí. „Musím chtít nové auto, protože ho má soused“, „Musím si vybudovat úspěšnou kariéru, protože mi to nařídil otec“, „Musím být vždy veselý a pozitivní, protože se to očekává“. Vyvolávají úzkost a napětí. Když myslíte na takovou 'touhu', pravděpodobně cítíte tlak, strach, že to nezvládnete, úzkost. Souvisí se strachy nebo komplexy. Touha vypadat lépe než ostatní, dokázat něco někomu, vyhnout se osamělosti, získat potvrzení své významnosti. Vyžadují vnější potvrzení. Je pro vás důležité, aby ostatní schválili vaši 'touhu', aby vypadala hodně v jejich očích. Yulia Pirumova navrhuje podívat se na to takto: naše skutečné touhy jsou jako semínka, která rostou z naší vnitřní půdy. A neurotické náhražky jsou jako umělé květiny, které se snažíme připevnit zvenčí, abychom vypadali lépe. Jak se naučit rozlišovat jedno od druhého? Autorka nabízí několik cvičení. Například, představte si, že máte neomezené množství peněz a času. Co byste dělali? Nemyslete na to, co je 'prestižní' nebo 'logické'. Prostě si dovolte snít. Zapište vše, co vás napadne. Pak analyzujte tento seznam: které položky vyvolávají upřímnou odezvu, radost, předvídání? A které se zdají být povinností nebo něčím, co by na seznamu 'mělo' být? Další metoda – sledovat své reakce. Když myslíte na něco, co údajně chcete, věnujte pozornost svým tělesným pocitům. Uvolnění, lehkost, teplo – to spíše souvisí s pravou touhou. Napětí, tíha, sevření v hrudi – to je možná signál neurotické náhražky.

Praktické kroky: Jak „rozmrazit“ své touhy

Dobrá zpráva je, že mechanismus „chtění“ lze obnovit. Není to navždy ztracené. Kniha Yulie Pirumovy nabízí celou armádu nástrojů. Jsou zaměřeny na odstranění ochranných blokád, které nám brání slyšet sami sebe. 1. Návrat k sobě skrze tělo: Často naše skutečné touhy „žijí“ v těle. Jsme tak zvyklí žít „v hlavě“, že jsme zapomněli poslouchat své tělesné signály. Praktiky všímavosti, meditace, jóga, tance – vše, co pomáhá vrátit se do těla, může pomoci i při hledání tužeb. Prostě pocítíte, kde v těle rezonuje ta či ona myšlenka, touha, emoce. 2. Práce se strachy: Jak jsme již řekli, strachy jsou hlavními blokátory. Je důležité s nimi nebojovat, ale pochopit je. Čeho přesně se bojíte? Co nejhoršího se může stát, pokud se pokusíte realizovat svou touhu? A co nejhoršího se může stát, pokud budete dál žít, potlačovat své touhy? Často se ukáže, že strachy jsou přehnané a realita není tak hrozná. Autorka nabízí techniky postupného „přibližování“ k děsivé situaci, abyste si na ni zvykli a viděli, že není tak strašná. 3. Přehodnocení „musů“: Sestavte seznam všeho, co „musíte“ dělat, chtít, kým „musíte“ být. A pak si položte otázku: „A opravdu to chci? Kdo mi to řekl? Proč si myslím, že to 'musím'?“ Často se ukáže, že velká část těchto „musů“ jsou cizí установки, které jsme si osvojili, ale které nám vůbec nevyhovují. Jejich odmítnutí uvolňuje obrovské množství energie a prostoru pro skutečné touhy. 4. Malé kroky a experimenty: Nemusíte hned skočit do vody. Začněte zlehka. Pokud jste dlouho chtěli umět kreslit, kupte si album a tužky. Pokud jste snili vyzkoušet nové hobby – zapište se na zkušební lekci. Hlavní je začít jednat, dělat malé kroky směrem k touze. Každý takový krok je ověření hypotézy, experiment. A i když se něco nepodaří, není to konec světa, jen zkušenost. 5. Vedení deníku tužeb: Zapisujte vše, co vás napadne, i ty nejdivnější a na první pohled nerealistické touhy. Přečtěte si zápisky, hledejte zákonitosti, opakující se témata. To vám pomůže lépe porozumět sobě a svým hlubokým potřebám. 6. Dovolte si „chtít“: Nejdůležitější je dovolit si chtít. Bez pocitu viny, bez sebeomezení. Uvědomit si, že vaše touhy mají právo na existenci, i když se neshodují s očekáváním ostatních nebo s obecně přijímanými normami. Je to akt sebeúcty a lásky k sobě.

Když mám všechno, ale štěstí chybí: Hledání smyslu mimo úspěchy

Paradox „mám všechno, ale štěstí chybí“ je v moderním světě velmi rozšířený. Žijeme v kultuře spotřeby a úspěchu. Neustále nás přesvědčují, že štěstí je výsledkem úspěchu: dobrá práce, hodně peněz, krásné auto, velký dům, ideální rodina. Usilujeme o tyto cíle, dosahujeme jich, a pak… zjistíme, že štěstí stále chybí. Yulia Pirumova vysvětluje, že v takové situaci se často ocitáme v pasti „hedonistické adaptace“. To je, když si rychle zvykáme na dobré. Nové auto přestane těšit po měsíci, povýšení v práci po půl roce. Neustále potřebujeme novou „dávku“ úspěchů, abychom se cítili alespoň trochu lépe. Ale je to jako snažit se utišit žízeň slanou vodou – čím víc pijete, tím větší žízeň máte. Problém je v tom, že štěstí hledáme špatně. Hledáme ho ve vnějších atributech, zatímco ono je mnohem hlouběji – v našich vnitřních stavech, ve smyslu, který nacházíme v životě. Co tedy dělat, když se zdá, že mám všechno, ale štěstí chybí? 1. Přestaňte honit vnější atributy. Uvědomte si, že honba za „úspěchem“ podle cizích pravidel je cestou nikam. Začněte přesouvat fokus z toho, „co mám“, na to, „kdo jsem“ a „co je pro mě skutečně důležité“. 2. Hledejte smysl v činnosti, ne v výsledku. Nejen dosáhnout cíle, ale užívat si proces jeho dosahování. Najděte to, co vás zajímá dělat samo o sobě, i když to nepřináší „status“ nebo velké peníze. Může to být kreativita, dobrovolnictví, pomoc druhým, učení se novým věcem. 3. Praktikujte vděčnost. Každý den najděte několik věcí, za které jste vděční. To pomáhá cenit si toho, co už máte, a přesouvá fokus z nedostatku na hojnost. 4. Budujte hluboké vztahy. Skutečné štěstí je často spojeno s kvalitou našich vztahů s ostatními lidmi. Čas strávený s blízkými, upřímná komunikace, podpora – to je to, co nelze koupit za peníze. 5. Přijměte nedokonalost. Život není nikdy ideální. Přijmout své nedostatky, chyby, těžkosti – to je také část cesty ke štěstí. Nesnažte se o nedosažitelný ideál, ale cenit si sebe takového, jaký jste. Kniha Pirumovy je pozváním k takovému vnitřnímu hledání. Neslibuje zázračnou pilulku, ale dává nástroje, abyste toto hledání začali sami.

„Křehcí lidé“ a síla zranitelnosti: Proč je důležité být sám sebou

Název první knihy Yulie Pirumovy, „Křehcí lidé“, mluví sám za sebe. Často se snažíme vypadat silní, neprůstřelní, vždy sebevědomí. Ale za touto maskou síly se často skrývá strach, nejistota, zranitelnost. A právě tato „křehkost“, tato zranitelnost, může být paradoxně naší skutečnou silou. Když přestaneme mít strach ukázat svou zranitelnost, staneme se skutečnými. Můžeme být sami sebou, se všemi svými slabostmi a nedokonalostmi. A to paradoxně posiluje, protože přestaneme plýtvat energií na udržování falešného obrazu. Yulia Pirumova ve svých dílech často zdůrazňuje důležitost přijetí své zranitelnosti: Zranitelnost není slabost. Je to upřímnost k sobě a ostatním. Je to odvaha ukázat sebe sama. Přijetí zranitelnosti otevírá dveře k blízkosti. Když se otevřeme druhým, dovolíme jim vidět nás skutečné. To je základ pro hluboké a upřímné vztahy. Zranitelnost nám umožňuje učit se a růst. Když přiznáme, že něco nevíme nebo se něčeho bojíme, otevíráme se novým zkušenostem a možnostem. Skutečná síla je v přijetí sebe. Ne v tom, být dokonalý, ale v tom přijmout sebe se všemi svými „nedokonalostmi“. Tato kniha je pokračováním této myšlenky. Pomáhá nám pochopit, že naše „nechtění“, naše apatie, náš pocit prázdnoty – to je také součást nás. A místo toho, abychom s tím bojovali, to popírali nebo sami sebe odsuzovali, můžeme to prozkoumat. Pochopit, jakou funkci to plní, jaké strachy se za tím skrývají a jak lze tyto rány uzdravit. Když přestaneme obviňovat sebe za „nesprávnost“, osvobodíme obrovský zdroj. Tento zdroj můžeme nasměrovat k tomu, abychom slyšeli své skutečné touhy a začali se k nim směřovat. Cesta nemusí být snadná, ale bude to naše vlastní cesta, ne cesta vnucená někým jiným.