Náhled shrnutí
Záhada Amelie Earhart: Co se pokazilo?
Je ráno 2. července 1937. Slunce sotva vychází a slavná pilotka Amelie Earhart si uvědomuje, že je v bryndě. Vysílá do éteru zoufalou zprávu: „Měli bychom být nad vámi, ale nevidíme vás. Palivo dochází. Nemůžeme vás kontaktovat rádiem. Letíme ve výšce 300 metrů.“ Pod ní se rozprostírá nekonečný oceán. Jak se do téhle prekérní situace dostala? Vlastně je to výsledek celé řady nešťastných náhod a, řekněme si to na rovinu, ne zrovna nejlepších rozhodnutí. Kdyby jen víc tušila o fyzice, nebo kdyby prostě stiskla to správné tlačítko, historie by mohla vypadat úplně jinak.
Cesta k legendě: Světová ambice
Amelie Earhart měla jeden velký sen: stát se první ženou, která obletí svět. A nehodlala si to ulehčovat. Zatímco ostatní volili severní trasu blíž k pevnině, Amelie si vybrala tu nejdelší a nejtěžší – blízko rovníku. To znamenalo, že poslední část letu, překonání Tichého oceánu, bude ta nejtěžší zkouška. Startovala z města Lae na východě Nové Guineje, tehdy jednoho z nejrušnějších letišť. V deset dopoledne, za horkého červencového dne, její letoun Lockheed Electra vzlétl do své poslední mise.
Problém vzdálenosti a váhy
Pacifik, to není žádná louže. V roce 1937 měly letadla dolet maximálně pár tisíc kilometrů. Aby Amelie prodloužila dolet, musela z letadla vyhodit všechno, co nebylo absolutně nezbytné. Pryč šla i zvuková izolace – kvůli řevu motorů si s navigátorem Fredem Noonanem museli psát vzkazy. Jídla a věcí vzali minimum – každý gram se počítal. Sedadla pro pasažéry nahradily dodatečné palivové nádrže. Electra se tak proměnil v létající benzínovou nádrž. Ale i s plnými nádržemi byl maximální dolet jen 6600-7200 km – což bylo buď tak akorát, aby doletěla k ostrovu Howland, nebo katastrofálně málo.
Záchranný bod: Ostrov Howland
Proto Amelie potřebovala mezistanici na doplnění paliva. Vypadalo to, že uprostřed oceánu nic není, ale když se podíváte pozorně, napůl cesty mezi Austrálií a Havají najdete miniaturní ostrůvek – Howland. Jen 2 kilometry dlouhý a méně než kilometr široký. Spojené státy si na něj nárokovaly právo už v roce 1856, ale v roce 1937 tam žila jen hrstka kolonistů. Ideální místo na doplnění paliva, kdyby nebylo jednoho „ale“ – chyběla tam přistávací dráha.
Cesta za snem: Sláva a kontakty
Naštěstí byla Earhart v té době už světovou celebritou. V roce 1928 se stala první ženou, která přeletěla Atlantik jako pasažér, a to ji vyneslo na výsluní. Sama říkala: „Dokážu to, a já to udělala,“ ale chtěla létat sama. V roce 1932 se pokusila o sólový přelet Atlantiku. Vzala si s sebou jen kartáček na zuby, konzervu polévky a tři plechovky rajčatové šťávy. Jenže bouře, led a mlha letounu pořádně zavařily. Prasklina ve výfukovém potrubí způsobila požár, palivo jí teklo přímo na tělo. Po 15 hodinách přistála na poli v Severním Irsku. Místní farmář, který ji uviděl celou od sazí, si nebyl jistý, jestli je to muž, nebo žena, a zeptal se, jak daleko přiletěla z Ameriky. Amelie odpověděla: „Přála bych si, abych to zvládla rychleji.“ Tato dobrodružství ji seznámila s vlivnými lidmi, včetně první dámy Eleanor Rooseveltové. Díky svým kontaktům prosadila jmenování svého přítele Eugena Vidala do čela Úřadu pro civilní letectví. Vidal slíbil Earhartové, že nechá postavit přistávací dráhu na ostrově Howland, ale byrokracie proces zdržovala. Několik měsíců před startem letu napsala Amelie přímo prezidentu Rooseveltovi, vysvětlila, že projekt Howland je klíčem k jejímu světovému letu. O čtyři dny později prezident projekt schválil a brzy tam byly vyčištěny tři dráhy.
Navigace v oceánu: Dead Reckoning a hvězdy
Takže místo na přistání bylo. Ale jak najít titěrný ostrůvek v nekonečném oceánu? V letadle s Amelií byl navigátor Fred Noonan. Znali směr k ostrovu a mohli použít kompas. Znali rychlost letadla a mohli vypočítat rychlost vůči zemi, započítavší vítr. Tímto způsobem mohli odhadnout, jak dlouho let potrvá. Tohle se nazývá „sčítání dráhy“ (dead reckoning). Ale nemířili přímo na ostrov. Kdyby ho minuli a v očekávaný čas ho neviděli, nevěděli by, kam se odchýlili. Proto záměrně volili bod severně nebo jižně od ostrova. Řekněme jižně. Odhadovaný čas – 18 hodin. Letěli ve dne v noci a po uplynutí této doby se mohli s jistotou otočit na sever a ostrov najít. Jenže tady nastal problém s větrem. Při startu pozemní tým předpokládal protivítr 24 km/h. Ale už 20 minut po startu z Lae Amelii z rádia varovali, že vítr je silnější. Amelie neodpověděla – zřejmě zprávu nedostala. Přitom přesná rychlost větru je kriticky důležitá! Ovlivňuje dobu letu a tím i okamžik otočky. Takže samotné sčítání dráhy nestačilo. Jako nezávislou kontrolu Noonan používal nebeská tělesa – slunce, měsíc, hvězdy. To se nazývá astropilotaž. Měl almanach s 58 navigačními hvězdami a jejich polohou nad Zemí v daný čas. Kdyby se ocitli přesně pod takovou hvězdou, hned by znali svou polohu. Ale to se nestává často. Noonan měřil úhel hvězdy nad obzorem a vypočítával vzdálenost od bodu, kde hvězda je přímo nad hlavou. Tak mohl na glóbusu nakreslit kruh možných poloh. Pak změřil další hvězdu, nakreslil druhý kruh a jejich průsečík dal přibližnou polohu. Obvykle byly tyto kruhy tak velké, že jen jeden průsečík byl věrohodný. Tak mohli aktualizovat své souřadnice a korigovat kurz. Ale i astropilotaž hromadí chyby. Během přeletu Atlantiku minuli kvůli mlze správné letiště. Noonanovy výpočty byly správné, ale drobné chyby je svedly z kurzu. Naštěstí v Africe bylo spousta jiných míst, kde se dalo přistát. V Pacifiku to takhle nešlo.
