Summio

Kniha

Maus II

Hluboký ponor do díla Arta Spiegelmana 'Maus II', které zkoumá zdrcující odkaz holocaustu očima jeho otce Vladka a složitý vztah mezi otcem a synem.

10 min čtení

Dostupné v jazycích

Náhled shrnutí

Maus II: Válečné jizvy a dědictví – Hluboký ponor do přežití, paměti a odkazu

Ahoj! Dneska se společně ponoříme do druhého dílu legendárního komiksu Arta Spiegelmana, do "Maus II". A hned na začátek musím říct, že tohle není žádné lehké čtení na pláž. Tohle je druhá část jeho neuvěřitelného grafického románu o jeho otci, Vladasovi, který přežil holocaust. Je to těžké, je to emocionální a upřímně, je to jedna z nejintenzivnějších věcí, co jsem kdy četl. Pojďme si rozebrat, co dělá "Maus II" tak výjimečným, podíváme se na Vladasův život po válce, jak se s tím vším vyrovnával a jak to celé ovlivnilo i Arta, jeho syna a autora komiksu.

Váha toho, co přišlo potom

Zatímco první "Maus I" se soustředil hlavně na Vladasovy otřesné zážitky během samotného holocaustu – víte, ghetta, koncentrační tábory, neustálý strach – "Maus II" navazuje na příběh Vladasa a jeho ženy Anji, když se po válce snaží znovu postavit na nohy. Ale to "postavit na nohy" je tady hodně ošemetné slovo. Není to tak, že by lusknutím prstů bylo všechno v pořádku. Ani náhodou. Jedna z největších věcí, která vás v "Maus II" zasáhne, je to, že trauma prostě nekončí s válkou. Vladek je naživu, je svobodný, ale nese si s sebou obrovské břemeno. Neustále prožívá ty nejhorší momenty svého života a to ovlivňuje všechno. Je paranoidní, je extrémně šetrný (což jsme tušili už v "Maus I", ale tady to opravdu graduje) a potýká se s hlubokou depresí a úzkostí. Je to, jako by mu válka zanechala neviditelné jizvy, které jsou stejně hluboké, ne-li hlubší, než ty fyzické. Anja, jeho žena, je tím také hluboce zasažena. Bojuje se svými vlastními problémy s duševním zdravím a my vidíme, jak trpí depresemi. Tragicky nakonec spáchá sebevraždu a to je v knize a v Artově životě obrovský zlom. Její smrt je něco, s čím se Art neustále potýká. Bylo to kvůli holocaustu? Nebo to bylo prostě... život? To je otázka, která visí ve vzduchu.

Vladek: Příběh přeživšího, vyprávěný a přetřásaný

Art se snaží zachytit otcův příběh, že? Ale není to jednoduchý proces. Vladek vypráví svůj příběh Artovi, který ho kreslí. Tato meta-úroveň, kde umělec a subjekt jsou zároveň otec a syn, je to, co dělá "Maus" tak jedinečným. V "Maus II" vidíme Vladasův poválečný život v Queensu v New Yorku. Snaží se uživit, potýká se se svými sklony k hromadění věcí a často je těžké s ním vycházet. Má v sobě zakořeněnou mentalitu "přeživšího", což je pochopitelné, ale někdy to může na Arta působit sobecky nebo bezcitně. Zamyslete se nad Vladasovým vztahem k penězům. Každou korunu si šetří, neustále se bojí, že mu dojdou. To není jen jeho lakota; je to přímý důsledek toho, že na vlastní kůži zažil hlad a deprivaci. Viděl, jak mu bylo všechno vzato, takže teď se zuřivě drží všeho, co má. Art to vidí a snaží se to pochopit, ale vytváří to mezi nimi napětí. Art žije v jiném světě, ve světě relativní hojnosti, a nemůže vždy plně pochopit hloubku otcova strachu. A pak je tu Vladasovo samotné vyprávění. Není to úhledný, chronologický příběh. Je plný odboček, opakování a někdy i rozporů. Něco Artovi řekne, a pak si to později může pamatovat jinak nebo se zaměřit na jiný detail. Není to proto, že by Vladek úmyslně lhal; tak funguje paměť, zejména traumatická paměť. Mozek se snaží zpracovat nesnesitelné zážitky a někdy se fragmentuje, někdy se fixuje na určité obrazy nebo události. Art se tím musí prodírat a snažit se poskládat pravdu z otcových často nespolehlivých vzpomínek.

Art: Syn, umělec, zatížený Žid

Artova vlastní cesta je v "Maus II" naprosto zásadní. Není jen pasivním pozorovatelem; je hluboce zapojen do příběhu, a to jak jako syn, tak jako tvůrce komiksu. Potýká se s vlastní židovskou identitou, s vlastními úzkostmi a s pocitem viny. Vinna je pro Arta obrovské téma. Cítí vinu, že on přežil a jeho starší bratr Richieu ne. Cítí vinu, že žije pohodlný život, zatímco jeho otec tolik trpěl. Cítí vinu za sebevraždu své matky. A cítí vinu za samotný proces tvorby "Mausu". Doslova kreslí otcovo utrpení, nějakým způsobem z něj profituje, a je si neustále vědom etické klikaté cesty, po které kráčí. Existuje slavná scéna v "Maus II", kde Art prochází psychickým zhroucením. Je přemožen tlakem na dokončení knihy, otcovými požadavky, vlastním emocionálním zavazadlem. Doslova se zhroutí a skončí v sanatoriu, podobně jako jeho otec musel po válce. Tento moment je tak silný, protože ukazuje, že trauma není jen Vladasovo; prosakuje dolů a hluboce ovlivňuje i Arta. Prožívá svou vlastní formu utrpení, zrozenou z odkazu holocaustu. Art se také potýká s tím, jak svého otce vykreslit. Vladasa miluje, ale také ho považuje za obtížného. Chce být upřímný ohledně Vladasových chyb a jeho problémů, ale zároveň ho nechce zradit ani ho vykreslit špatně. Tento vnitřní konflikt je v celé knize hmatatelný. Snaží se ctít otcův příběh a zároveň vyprávět celý příběh, i s jeho nedostatky.

Myš, kočka a lidský prvek

Spiegelmanovo použití zvířat k reprezentaci různých národností je geniální, i když znepokojivý, nástroj. Židé jsou myši, nacisté kočky, Poláci prasata a Američané psi. Tato vizuální metafora okamžitě nastavuje mocenskou dynamiku a zdůrazňuje dehumanizaci, ke které během holocaustu došlo. Kočky lovily myši a svět se často díval jinam. Ale "Maus II" to komplikuje. Ačkoli je Vladek myš, je zároveň komplexní lidskou bytostí s vlastními předsudky a nedostatky. Někdy má potíže důvěřovat ne-Židům, což je naprosto pochopitelná reakce vzhledem k jeho zkušenostem. Střetává se se svou polskou sousedkou, paní Kromanovou, kvůli zdánlivě malým věcem a tyto interakce odhalují přetrvávající nedůvěru a nepřátelství, které válka zanechala. Podobně Artovy interakce s jinými postavami, jako je jeho žena Francoise (která je zobrazena jako francouzský králík), ukazují složitost vztahů ve stínu historického traumatu. Francoise je podporující, ale je zároveň cizí k přímé zkušenosti Vladasovy minulosti a Art někdy promítá své vlastní úzkosti na ni.

Nedokončená povaha traumatu a paměti

Co dělá "Maus II" tak trvalým, je jeho odmítnutí nabídnout snadná řešení nebo úhledný, šťastný konec. Vladek přežil, ale holocaust "nepřekonal". Art pokračuje ve své práci, ale magicky nevyřeší svou vinu ani svůj složitý vztah s otcem. Anja je pryč a její absence je neustálou bolestí. Kniha končí tím, že Vladek a Art jdou na procházku a Vladek opakuje svou lásku k Artovi slovy: "Jsem rád, že jsem tvůj otec." Art odpovídá: "Já jsem taky rád, že jsi můj otec." Je to moment spojení, krátká úleva od bolesti. Ale i tehdy se Art okamžitě zeptá svého otce: "Tati, můžu se tě na pár věcí zeptat o tvém životě?" Je zpět u dokumentace, zpět u práce, protože příběh nikdy není skutečně hotový. Minulost je vždy přítomná. Tato neustálá povaha traumatu a paměti je možná nejhlubším poznatkem. Ukazuje, že léčení není o zapomínání nebo mazání minulosti, ale o učení se s ní žít, chápat její dopad a nacházet způsoby, jak se spojit a jít dál, jakkoli nedokonale.