Náhled shrnutí
Politika a výzkum chudoby
Tento historický průvodce zkoumá vybrané argumenty z knihy Roberta H. Havemana z roku 1987 Poverty Policy and Poverty Research: The Great Society and the Social Sciences (Politika a výzkum chudoby: Velká společnost a společenské vědy). Vychází z jeho čtyřstránkového úryvku z připravované knihy z roku 1986, z oznámení Institutu pro výzkum chudoby a úryvků z doslovu a ze samostatně uvedené reakce Erica Hanusheka z roku 1990. Celá kniha o 307 stranách nebyla přečtena. Průvodce se zaměřuje na výzkum a politiku v USA v letech 1965–1980 a popisuje historické argumenty, nikoli doporučení pro současnou politiku.
Oboustranný vztah politiky a vědeckého bádání
Na Velkou společnost se často vzpomíná prostřednictvím jejích programů: komunitních aktivit, podpory příjmů, vzdělávání a odborné přípravy. Robert Haveman upozorňuje na další důsledek. V úryvku z připravované knihy z roku 1986 tvrdí, že válka proti chudobě pomohla vedle samotných opatření vytvořit rozsáhlé výzkumné úsilí ve společenských vědách. Vztah fungoval oběma směry: vláda hledala poznatky pro navrhování a hodnocení intervencí a vzniklé otázky, finanční prostředky a instituce měnily, co a jak výzkumníci zkoumali. Haveman zasazuje tento vývoj do rozmachu veřejné politiky po roce 1965 a následné výzkumné činnosti v sedmdesátých letech. Protiúvěrovému úsilí těchto desetiletí přisuzuje zásluhu na snížení chudoby, jeho bezprostředním tématem je však dopad na výzkum. Na tomto rozlišení záleží: metoda mohla změnit akademickou praxi, i když její výsledky nepřinesly jednoznačnou legislativní změnu. Haveman vymezuje čtyři oblasti změn: analýzu a hodnocení politik, sociální experimenty, metody řešící výběrové zkreslení a simulace využívající údaje o jednotlivcích a rodinách.
Vládní poptávka se setkává s univerzitami
Společenskovědní výzkum zaměřený na veřejnou politiku nezačal až s Velkou společností. Haveman nachází dřívější víru v používání vědeckých metod při řešení veřejných problémů už v progresivistickém hnutí. Před druhou světovou válkou se podle něj omezená hodnoticí činnost soustředila do sociologie, psychologie a veřejného zdraví; ekonomové a výzkumníci ve vzdělávání přispívali poměrně málo. V prvních poválečných letech sociální psychologové zkoumali mimo jiné opatření proti diskriminaci a dopady veřejného bydlení. Rozmach po roce 1965 se lišil rozsahem i institucionálním prostředím. Společenští vědci, zejména ekonomové, se podíleli na navrhování a správě opatření proti chudobě. Mnozí věřili, že jejich metody mohou vládě pomoci rozpoznat účinné činnosti a ukončit ty neúspěšné. Prezidentské nařízení z roku 1965, které ve výkonných úřadech zavedlo systém plánování, programování a rozpočtování, dalo analýze a hodnocení politik formální místo ve vládě. Rostoucí federální finanční podpora vytvářela příležitosti pro výzkumníky uvnitř veřejných institucí i mimo ně. Univerzity reagovaly kurzy experimentálního designu, průzkumů, statistické analýzy, kauzálních modelů a analýzy nákladů a přínosů. Některé vznikaly na tradičních společenskovědních katedrách, Haveman však popisuje, že mnohé se objevily ve specializovaných programech veřejné politiky a v oborech spojených s veřejnou službou, včetně sociální práce, veřejné správy, plánování, zdravotnictví a vzdělávání. Vládní instituce a soukromé nadace podporovaly vzdělávání jak kvůli posílení stávajících pracovníků, tak kvůli vytvoření okruhu budoucích analytiků. Podle Havemana vznikl z tohoto setkání vládních a akademických zájmů také Institut pro výzkum chudoby. Institucionální dopady přesáhly jedinou univerzitu. Haveman poukazuje na vznik nebo rozšíření škol veřejné politiky na Harvardu, v Berkeley, Texasu a Michiganu. Zavedené neziskové organizace rozvíjely výzkum veřejné politiky, objevily se nové organizace, například Urban Institute, a kolem využívání společenskovědních metod ve veřejné politice vyrostlo komerční výzkumné odvětví. V polovině osmdesátých let Haveman soudil, že zájem o vládní činnost se rozšířil napříč obory i profesními školami, zároveň však uznával, že tento široký posun je obtížné přesně doložit.
Experimenty v novém měřítku
Jedním z důvodů poptávky po nových metodách byla praktická frustrace. Výzkumníkům se nedařilo snadno určit, jak intervence ovlivňují jejich příjemce, porovnat přínosy s náklady ani posoudit relativní účinnost různých programů. Sociální experimenty nabízely možnost srovnat výsledky lidí náhodně přiřazených k intervenci s výsledky kontrolní skupiny. Takové srovnání mohlo v principu oddělit účinky intervence od rozdílů mezi účastníky, které by při běžném pozorování mohly vést k záměně. Haveman nepředstavuje experimentování jako jednoduchý recept. Výzkumníci museli rozhodnout, koho získat do studie, jak účastníky přiřadit, jak dlouho má opatření trvat a jak výsledky ocenit. Práce byla nákladná. Projekty sahaly od experimentu s udržováním příjmů v New Jersey v letech 1968–1972 přes experimenty s příspěvky na bydlení a celostátní experiment se zdravotním pojištěním až po podporované zaměstnávání. Pozdější projekty často kombinovaly intervence, například podporu příjmů, poradenství a odbornou přípravu. Jejich složitost mohla ztížit výklad zjištění a omezit jejich přímou použitelnost pro zákonodárce. Podle Havemana však jejich vliv sahal daleko za jednotlivá rozhodnutí. Experimentování proniklo do univerzitní výuky, výzkumníci a studenti přenášeli praktické zkušenosti do veřejné správy a akademického prostředí a smluvní výzkum pomáhal udržovat neziskové i komerční firmy. Haveman si dává pozor, aby netvrdil, že všechna tato práce měla zásadní vliv na legislativu. Jeho silnější tvrzení se týká výzkumných kapacit a zájmu o aplikované bádání, které experimenty pomohly vybudovat.
Lepší nástroje, nedokonalé odpovědi
Hodnocení opatření proti chudobě také obrátilo pozornost k výběrovému zkreslení. Účastníci vzdělávacího programu se například mohou od neúčastníků lišit motivací či jinými vlastnostmi, takže prosté srovnání může být zavádějící. S příbuznými obtížemi se mohly setkat i experimenty, pokud přiřazení nebylo náhodné nebo účastníci ze studie odcházeli. Haveman spojuje vývoj statistických korekcí v sedmdesátých letech s těmito problémy a zmiňuje jejich využití ve studiích udržování příjmů, odborné přípravy, příspěvků na bydlení a nabídky práce. Zároveň upozorňuje, že korekce nezaručuje přesnost. Tyto techniky mohou být nákladné a závisejí na silných předpokladech o podkladových datech; pokud předpoklady neplatí, odhady mohou zůstat výrazně zkreslené. Popsaným přínosem je tedy rozšíření nástrojů a povědomí výzkumníků, nikoli definitivní vyřešení problému srovnávání. Mikrosimulace reagovala na jinou potřebu veřejné politiky: odhadnout, jak by navrhované změny dopadly na určité skupiny lidí a kolik by stály. Díky lepší výpočetní technice a údajům z průzkumů mohli výzkumníci modelovat jednotlivce či rodiny a zkoumat rozložení dopadů místo toho, aby se spoléhali jen na průměry. K vývoji modelů přispěly univerzity, Institut pro výzkum chudoby, Brookings i Urban Institute. Poptávka vycházející z debat ve výkonné moci a Kongresu tuto práci podporovala, zatímco modely následně zvyšovaly poptávku po odhadech chování. V Havemanově podání vznikl trvalý výzkumný systém právě ze souhry politických otázek, dat, financování a metod.
Příjem, chudoba a ekonomický blahobyt
Oznámení Institutu pro výzkum chudoby označuje měření ekonomického blahobytu, chudoby a nerovnosti za jednu z oblastí, které výzkum chudoby podstatně ovlivnil. Jeho stručný popis neupřesňuje, jaké měřítko chudoby Haveman upřednostňoval ani jaké úpravy podporoval. Na tomto rozdílu záleží: pojmenovat oblast výzkumu není totéž jako doložit konkrétní závěr o tom, jak se má chudoba počítat. Úryvek přináší související popis změny analytické perspektivy. Výzkumníci vyvinuli způsoby, jak zkoumat jednotlivce a rodiny samostatně, místo aby se spoléhali výhradně na průměry či široká zobecnění. Podle Havemana používaly mikrosimulační modely informace o lidech i politikách k odhadu toho, jak by navrhovaná změna dopadla na jednotlivé případy v celém jejich rozložení. Průměry mohou popsat celkový výsledek, ale zároveň zastřít rozdíly uvnitř něj. Distribuční analýza se ptá, na koho odhadované dopady připadají, včetně lidí s nízkými příjmy. Takové odhady závisejí na tom, co se výzkumník rozhodne zachytit. Porovnání příjmů rodin před navrhovaným opatřením a po něm je například jiný úkol než posouzení všech stránek jejich blahobytu. Toto rozlišení je příkladem výkladu, nikoli závěrem, který oznámení připisuje konkrétní kapitole. Obecnější Havemanova myšlenka zní, že podrobná data a analytické nástroje rozšířily okruh otázek, které si výzkumníci mohli klást o veřejných opatřeních a lidech, jichž se týkají. Haveman se také bránil tomu, aby bylo měření považováno za celý výzkum chudoby. V úryvcích z doslovu předvídal práce, které se budou příměji věnovat zkušenosti s chudobou a postojům a motivacím chudých lidí. Očekával, že tento směr bude méně úzce zaměřen na měření a formální kauzální modely než velká část dřívějšího výzkumu. Toto očekávání doplňuje jeho uznání technického pokroku: podrobnější odhad může být užitečný, aniž by postihl vše, čemu výzkumníci potřebují porozumět.
